Naměřené hodnoty se zpracovávají formou grafického modelu tzv. tektonogramu, který zobrazuje změřené plochy metodou kulového promítání pomocí Lambertovy plochojevné sítě. Statistické vyhodnocení strukturního měření zobrazeného v tektonogramu se provádí pomocí konturového diagramu , do něhož se vynáší póly (normály) změřených ploch. V současné době se využívá pro konstrukci výpočetní technika s příslušným softwarem (např. Rockworks - Stereo).

Celkové porušení masívu

diskontinuitami všech druhů (pukliny, vrstevnatost, břidličnatost, zlomy) významně ovlivňuje jeho celkové fyzikálně - mechanické parametry, a tím i podmínky zakládání staveb, ražbu štol a tunelů (např. nebezpečí sesuvů, závalů). Proto je důležitým úkolem inženýrskogeologického průzkumu zjistit četnost (hustotu) a charakter diskontinuit a jejich prostorovou orientaci (obr. 28). Ta se zjišťuje pomocí geologického kompasu, kterým je možné změřit jak směr sklonu, tak i úhel sklonu měřené diskontinuity.

Pukliny primární

vznikající hlavně objemovými změnami tělesa při jeho vzniku (např. kontrakční pukliny vznikající při chladnutí magmatických těles) a sekundární, související s pozdějšími tektonickými pochody. Ty se podle orientace ke směrům hlavního napětí mohou podobně jako zlomy dělit na pukliny tahové, tlakové a smykové. Pukliny stejné orientace v horninovém masívu se označují jako puklinový systém.

Puklina

je negenetický termín pro mechanické diskontinuity v horninách, podél nichž nedošlo k nápadnějším pohybům sousedních bloků a na rozdíl od zlomů mají menší rozsah. Stěny pukliny zůstávají buď sevřeny nebo mohou být i otevřené a následně vyplněné minerály. Podle vztahu vzniku pukliny a geologického tělesa je možné rozlišovat:

Střižné neboli smykové zlomy jsou trojího typu:

horizontální posun - v těchto případech je zlomová plocha svislá, pravá kra se pohybuje relativně vzhledem k levé (1 a 3 jsou horizontální a 2 vertikální)


Přesmyk, pokles a složitější tektonické struktury jako jsou hrástě, prolomy a příkopové propadliny podílející se na vnitřní stavbě horninového masívu mohou významně ovlivnit podmínky při ražbě podzemních děl, stabilitu svahů nebo výpočty sedání objektů nacházejících se přímo na zlomových liniích

Pro sedimentární horninové komplexy Českého masívu v předplatformním vývoji je typické jak zvrásnění, tak i rupturní porušení. Zlomově jsou porušeny i mladší, platformní jednotky (např. česká křídová pánev, neogenní pánve a okolí neovulkanitů). Velký význam mají zlomové poruchy v krystalinických komplexech, kde podmiňují vznik oslabených zón..
Další významnou rupturní diskontinuitou jsou pukliny.

Podle orientace k hlavnímu napětí 1 rozlišujeme zlomy:
• • tlakové, které vznikají kolmo k největšímu hlavnímu napětí 1 (tlak), na zlomové spáře dochází k drcení
• •
• • tahové, které vznikají kolmo na nejmenší hlavní napětí 3 (tah),.u nich dochází k oddálení ker
• • střižné, ty vznikají tehdy, nastal-li posun v plochách orientovaných kose k 1 a 3

Tektonická rozhraní regionálně geologických oblastí jsou tvořena regionálními zlomy, jejichž hloubkový dosah bývá menší. V Českém masívu se vyskytují hlavní tektonická rozhraní ve směru JZ-SV, kterým se říká krušnohorské zlomy, dále ve směru JV-SZ, které se označují jako zlomy západosudetské a zlomy ve směru J-S se nazývají rýnské. Zlomy V-Z směru nejsou časté a nemají zvláštní označení. Jednotlivé horninové masívy a horninové komplexy mohou být porušeny zlomy ještě menšího měřítka.

Rupturní (křehké) deformace
Chová-li se horninový masív vůči tektonickým silám křehce, dochází v něm ke vzniku trhlin různého měřítka a charakteru. K nejvýraznějším tektonickým strukturám v rámci horninových komplexů patří zlomy neboli dislokace.
Podél zlomů dochází ke zřetelným pohybům sousedních horninových bloků. Podle regionálního významu a hloubky do které zlomy sahají, lze rozlišit několik kategorií. Z globálního hlediska jsou nejdůležitější hlubinné zlomy porušující zemskou kůru a sahající místy až do svrchního pláště. Podél těchto tektonických struktur dochází jednak k rozšiřování zemské kůry: riftový systém Země, jednak ke střetu dvou ker kolizní nebo také subdukční zóny, kde se podsouvá jedna kra pod druhou. Pohyby na těchto globálních tektonických zónách jsou doprovázeny významnou vulkanickou a seizmickou aktivitou.

V rámci pohoří mohou vznikat megastruktury v podobě antiklinorií nebo synklinorií (obr. 23). Základní dělení vrás vychází z úhlu mezi osní rovinou a ramenem vrásy. Podle toho se rozlišují vrásy stojaté, šikmé, ležaté nebo překocené. Různé příklady vrás jsou na obr. 24.
Plastickými deformacemi jsou postiženy v Českém masívu především paleozoické sedimentární komplexy a regionálně metamorfované horniny. Znalost plastických deformací horninového masívu je nezbytná při projektování a výstavbě podzemních děl, ale i pro zakládání velkých vodohospodářských staveb a sanaci vysokých skalních stěn v okolí dopravních staveb.

Plastické deformace

Nejjednodušší plastickou deformací je flexura (ohyb), která vzniká prostým ohybem a vyznačuje se zúžením v místě ohybu (obr. 21).
Základní deformací plastického charakteru je vrása. Vznik a charakter vrás je podmíněn působením smykového, tlakového a tahového napětí, ale i fyzikálně-mechanickými a chemickými vlastnostmi deformované horniny. Na vráse je možné definovat její délku , nahoru vyklenutou část antiklinálu, sedlovitě prohnutou část synklinálu, vrásová ramena, osu vrásy a osní rovinu, výšku a šířku vrásy

Deformace horninových masívů

Vlivem následných tektonických pochodů mohou být horninové masívy dále deformovány. Charakter deformace závisí především na původní napjatosti, mechanických vlastnostech horniny vůči deformaci a na její intenzitě. Zjednodušeně můžeme rozlišovat deformace plastické, během nichž není porušena celistvost horninového komplexu a deformace rupturní, při nichž vznikají nové diskontinuity v masívu (pukliny, kliváž, zlomy).
K deformacím původních struktur dochází především během orogeneze, a s tím související regionální metamorfózy. Z hlediska stavební praxe je třeba počítat se vznikem deformací i vlivem antropogenní činnosti.

Kontaktně metamorfované horniny tvoří kolem tělesa hlubinné horniny tzv. kontaktní dvůr nebo také kontaktní aureolu, ze které plynule přecházejí do nepřeměněných hornin. V případě kaustické metamorfózy způsobené výlevy vulkanitů mohou mít tělesa kontakních metamorfitů deskovitý charakter.

Tvary těles přeměněných hornin

Anizotropní vnitřní stavba většiny masívů metamorfovaných hornin je zpodobněna především přednostní orientací zrn a přítomností foliačních ploch, jejichž vznik souvisí s orientací napětí působícího během metamorfních procesů. S tím do jisté míry souvisí i celkový tvar horninových masívů metamorfovaných hornin.
Regionálně metamorfované horniny mohou tvořit rozlehlá tělesa neurčitých tvarů, která se mohou do hloubky ztrácet a přecházet v hlubinné vyvřelé horniny nebo mohou být účinky tektonických sil transportovány v podobě příkrovů na značné vzdálenosti až v desítkách kilometrů. Z toho vyplývá, že na výsledný tvar geologických těles regionálních metamorfitů mají značný vliv tektonické síly, působící především během horotvorných pochodů.

Souvrství

bývají od sebe oddělena buď tak, že vrstvy jednoho souvrství plynule přecházejí do druhého nebo je mezi nimi ostré rozhraní. Plynulý předěl se označuje jako uložení konkordantní. Pokud je mezi souvrstvími zjevná ostrá hranice, jde o diskordantní uložení. To vzniká v případě, že dojde k přerušení sedimentace.
Rozpoznání uložení má praktický význam při výpočtu sedání. U konkordantního uložení se počítá se třemi, u diskordantního se dvěma vrstvami.

Tvary těles usazených hornin

U sedimentů se dále vyčleňují souvrství, která představují soubor vrstev nějakým způsobem spolu souvisejících. Vztahy mohou být dány litologickým charakterem, shodnými fyzikálně geografickými podmínkami vzniku i určitým obdobím vzniku neboli tzv. stratigrafickou pozicí.

Vznik vrstevnatosti sedimentů

je spojen s měnícími se podmínkami sedimentace. Základním prvkem vrstevnatosti je vrstva.
Vrstva je deskovitý útvar stejného petrografického složení s převládajícími plošnými rozměry. Omezena od sousedních vrstev je nadložní a podložní vrstevní plochou. Kolmá vzdálenost mezi těmito plochami se označuje jako mocnost vrstvy. (obr. 19). Podle mocnosti vrstev se rozlišuje vrstevnatost lavicovitá (mocnost vrstev je větší než 25 cm), deskovitá (mocnost vrstev od 1 do 25 cm) a laminární (mocnost vrstev je menší než 1 cm). Mocnost vrstev může v ploše kolísat. V případě ztenčení se mluví o vykliňování a v případě zvětšení mocnosti o nasazování vrstvy. Vzniká čočka.

Tělesa výlevných hornin

Při výstupu magmatu až na zemský povrch vznikají charakteristická tělesa, která je možné rozdělit na lávové proudy, lávové příkrovy a vytlačené kupy lávových sopek.
• • Lávové proudy jsou tělesa protáhlá podle směru toku lávy. Vznikají nejčastěji na úbočí sopek, kde láva stéká dolů po spádnici. Délka a mocnost proudu je závislá na viskozitě lávy, sklonu a množství efuze.
• • Lávové příkrovy se vyznačují, na rozdíl od proudu, velkou plošnou rozlohou. Láva se dostává k povrchu buď po puklině nebo protavením.
• • Vytlačené kupy vznikají především u magmat kyselejších, která mají vyšší viskozitu než magmata bazická, chudá na SiO2. Z velmi viskózního magmatu vzniká strmá kupa, z tekutějšího bazického magmatu plošší kupa (viz. vulkanizmus).

Souhrnný přehled těles

Tělesa žilných hornin
Tělesa žilných hornin vznikají utuhnutím magmatu v puklinách nebo vrstevních spárách při jeho výstupu k zemskému povrchu. Na rozdíl od těles plutonitů jsou zpravidla podstatně menších rozměrů. Probíhá-li žíla diskordantně (kose) k okolí, např. vrstevnatosti sedimentu, označí se jako žíla pravá. Zvláštním případem pravých žil jsou strmě orientované
Vysvětlivky:
1 - batolit
2 - pluton jazykového tvaru
3 - peň
4 - peň
5 - apofýza batolitu
6 - apofýzy plutonu jazykového tvaru
7 - lakolit cedrového typu
8 - ložní žíly
9 - normální lakolit
10 - pravé žíly
11 - lávový podmořský příkrov
12 - lávový suchozemský příkrov
13 - lávové proudy vytékající z jícnu sopek
14 - sopouch
15 - vytlačená kupa (strmá a plochá)
16 - nasypaný popelový kužel
17 - stratovulkán

Pukliny jsou trojího typu

příčné (Q), přibližně svislé pukliny orientované rovnoběžně se směrem původního tlaku. Tyto pukliny jsou často rozevřené a vyplněné hydrotermálními produkty
podélné (S), jsou svislé pukliny orientované kolmo k původnímu tlaku. Podle těchto puklin je hornina zpravidla lehce štípatelná
ložní (L), jsou pukliny více méně horizontální, orientované rovnoběžně se směrem tahu. I podle těchto puklin bývá hornina přednostně rozpojitelná
Pně jsou menší plutonická tělesa, která se vyznačují izometrickým, okrouhlým průřezem. Peň mívá většinou příkré okraje a má diskordantní poměr k okolí.
Odnože vybíhající z většího hlubinného tělesa, které mají přibližně stejné složení se označují jako apofýzy.

Charakteristickým rysem

větších hlubinných těles je tzv. prototektonika. Uspořádáním strukturních prvků v době, kdy je magma ještě tekuté nebo v plasticko-viskózním stavu, mohou vznikat lineární nebo paralelní stavby. Působením následných tektonických sil na magma v tuhém stavu, vznikají v konsolidovaných magmatických tělesech pravidelné systémy puklin. Vznik a charakter puklin souvisí s tím, ve které z horotvorných fází dochází ke vzniku magmatického tělesa. Základy studia vnitřní stavby plutonických těles položil již roku 1922 H. Cloos.