Střižné neboli smykové zlomy jsou trojího typu:

horizontální posun - v těchto případech je zlomová plocha svislá, pravá kra se pohybuje relativně vzhledem k levé (1 a 3 jsou horizontální a 2 vertikální)


Přesmyk, pokles a složitější tektonické struktury jako jsou hrástě, prolomy a příkopové propadliny podílející se na vnitřní stavbě horninového masívu mohou významně ovlivnit podmínky při ražbě podzemních děl, stabilitu svahů nebo výpočty sedání objektů nacházejících se přímo na zlomových liniích

Pro sedimentární horninové komplexy Českého masívu v předplatformním vývoji je typické jak zvrásnění, tak i rupturní porušení. Zlomově jsou porušeny i mladší, platformní jednotky (např. česká křídová pánev, neogenní pánve a okolí neovulkanitů). Velký význam mají zlomové poruchy v krystalinických komplexech, kde podmiňují vznik oslabených zón..
Další významnou rupturní diskontinuitou jsou pukliny.

Kontaktní rohovec

Je šedý až tmavě šedý, někdy hnědošedý. Textura je obvykle celistvá, všesměrně až plošně paralelní (páskovaná). Vzniká ve vnitřní části kontaktního dvora (při intenzívnější metamorfóze). Hlavními minerály bývají biotit, živce, křemen, andalusit a cordierit.
Tyto horniny jsou známy především z kontaktu s vyvřelými hlubinnými tělesy. Poskytují kvalitní drcené kamenivo.

Migmatity

Jde o skupinu hornin různých textur, které vznikly při nejvyšší metamorfóze (ultrametamorfóze). Jsou to většinou šedě zbarvené horniny. Od rul se liší typickými migmatitovými texturami. Nejběžnější migmatity jsou výrazně páskované. Odlišuje se v nich tzv. metatekt (složka granitická - obvykle světlejší pásky) a substrát (složka blízká svým složením původní hornině - tmavší pásky). Ke vzniku těchto textur dochází již při částečném natavení hmoty horniny. Tím jsou migmatity velmi blízké (podmínkami svého vzniku) horninám vyvřelým. Minerálním složením jsou velmi blízké pararulám.

Granulit

Je to bílošedá až béžová hornina, plošně až nevýrazně plošně paralelní, jemně až drobně zrnitá. Podle tvaru zrn má granoblastickou až lepidogranoblastickou texturu. Je složena z živců, křemene, biotitu a granátu. Granulity jsou velmi pevné a odolné horniny, a proto se používají jako drcené kamenivo. Na Moravě v okolí Náměště nad Oslavou se kdysi označoval granulit jako bělokámen nebo též "náměšťský kámen".

Amfibolit

Je šedočerný nebo černý. Texturu má všesměrnou až plošně paralelní (páskovanou), v některých případech pak lineárně paralelní, jemně až hrubě zrnitou. Podle tvaru zrn se jedná o texturu nematoblastickou. Pro amfibolity je charakteristická minerální asociace amfibol a plagioklas. Z dalších minerálů mohou být v amfibolitech zastoupeny např. biotit, pyroxeny a granáty.
Upozornění: neplést si amfibolovec a amfibolit !

Metakvarcit

Je to šedá až světle šedá, někdy modrošedá až hnědošedá hornina s všesměrnou nebo plošně paralelní a granoblastickou texturou. U plošně paralelních variet jsou na plochách foliace většinou soustředěny slídy a foliační plochy jsou proto lesklé. Podle minerálního složení lze rozlišovat metakvarcity sericitové, muskovitové a chloritové. V praxi se metakvarcity používají jako drcené kamenivo. Je to dáno jejich technickými vlastnostmi, především pevností a křehkostí.

Pararula

Obvykle má šedou barvu. Plošně paralelní textura bývá většinou zřetelná, ovšem v některých případech může být i nevýrazná. Hlavními minerály jsou křemen, živce a slídy, z nichž převládá biotit. Z typicky metamorfních minerálů je někdy zastoupen sillimanit. Podle minerálního složení lze rozlišovat např. pararuly biotitové, sillimanitové, granátové. Trojice parabřidlic fylit, svor, pararula je příkladem, kdy ze stejné výchozí horniny (pelitické sedimentární horniny) vzniknou v různých stupních metamorfózy různé horniny.
Ve stavební praxi jsou slabě metamorfované horniny (fylity, sericitové, mastkové, chloritové břidlice) spolu se svory a částečně i pararulami horninami náchylnými zejména ke svahovým pohybům, z důvodu zvýšeného výskytu slídových minerálu na plochách foliace, které výrazně snižují tření a způsobují snadnou odlučnost. V rámci studia tektoniky horninového masívu je nutno věnovat dostatečnou pozornost zjištění směru a úhlu úklonu foliačních ploch. Fylity se rovněž používají jako obkladový materiál. Výhodou je, že se dají (podle ploch foliace) štípat na velmi tenké desky.

Sericitová břidlice, chloritová břidlice, mastková břidlice

Jsou to horniny světle šedé až šedozelené barvy, většinou výrazně plošně paralelní, makroskopicky celistvé, převážně s lepidoblastickou texturou. Hlavními minerály jsou sericit a/nebo chlorit a/nebo mastek. Dále se mohou v menším množství vyskytovat živec a epidot.
Svor
Tato krystalická břidlice je většinou šedá, stříbrošedá nebo hnědošedá. Texturu má výrazně plošně paralelní s velmi dobrou odlučností podle ploch foliace. Podle tvaru součástek má svor texturu lepidoblastickou. Podle velikosti součástek je středně zrnitý. Může být rovněž porfyroblastický. Křemen a muskovit a někdy i biotit se podstatnou měrou podílejí na minerálním složení svoru. Podružně jsou zastoupeny živce. Jako porfyroblasty jsou v některých svorech přítomny nejčastěji granáty (granátové svory) nebo staurolit (staurolitové svory).

ROZDĚLENÍ HORNIN

Horniny je možné dělit z mnoha hledisek. Pro základní představu je však nejvýhodnější členění na základě geologického prostředí a podmínek, ve kterých horniny vznikaly. Tomuto se říká genetické hledisko, podle kterého se horniny rozdělují do tří základních skupin. Horniny vyvřelé (magmatické), usazené (sedimentární) a přeměněné (metamorfované).

I. HORNINY MAGMATICKÉ (VYVŘELÉ)
• hlubinné (intruzívní, plutonické)
• žilné
• výlevné (vulkanické)
- paleovulkanity
- neovulkanity

II. HORNINY SEDIMENTÁRNÍ (USAZENÉ)
klastické (úlomkovité)
- nezpevněné
- sypké
- soudržné
- zpevněné
podle velikosti převládajících úlomků dělíme úlomkovité sedimenty na:
- psefity (> 2 mm)
- psamity (2 - 0,06 mm)
- aleurity (0,06 - 0,002 mm)
- pelity (< 0,002 mm)
biochemické
- organogenní
- chemogenní
Zvláštní postavení v systému hornin mají:
• vulkanoklastické horniny
• reziduální horniny

III. HORNINY METAMORFOVANÉ (PŘEMĚNĚNÉ)
• kontaktně metamorfované
• regionálně metamorfované (krystalické břidlice)
- ortobřidlice
- parabřidlice

Třídy rozpojitelnosti

Ve smyslu ČSN 73 3050 (Zemní práce) řadíme jednotlivé typy zemin a hornin ověřeného vrstevního sledu do následujících tříd rozpojitelnosti:
navážky : tř. 2 - 3
sprašové a deluviální hlíny : tř. 3
miocénní jílovité hlíny: tř. 3
miocénní jíly: tř. 4

Geotechnické vyhodnocení hornin

Typ horniny ČSN
73 1001 Konzistence a
(kN/m3) ef
() cef
(kPa) Ed
(MPa) Poissonovo
konstanta
(zvětrání)
navážka Y - 19 • 20• 0• - 10
glac. hlíny F6 tuhá 18,7 18 19 0,35 6
deluvia F6 tuhá - měkká 17,9+ 21+ 8+ – 10+ 0,35 4
16 (res.) 2 – 6 (res.)
miocén I F6 – F8 tuhá – pevná 19,1+ 21 10 0,3 6 – 8
smyk. plocha 10 - 15(res.) 2 – 6 (res.) 6
miocén II R6– R4 navětralý – zdravý 19,8+ 21 - 26 100 0,3 50 – 80
zvětralý – smyk. zóna 19,8+ 15 (res.) 6 (res.) 0,3 25
• předpokládané hodnoty z charakteru navážek
 laboratorní hodnoty, případně průměrné průkazné
+ výpočtové hodnoty – upravené z laboratorních případně ze směrných normových hodnot

Miocénní sedimenty II – (zóna od hloubky asi 4 m níže) mají charakter jílovité hlíny až jílu pevné konzistence, s písčitými laminami až polohami, směrem do hloubky s výskytem poloh hornin poloskalního charakteru . Dle ČSN 73 1001 se jedná o horniny tř. R6 – pevnost v prostém tlaku extrémně nízká (0,5 až 1,5 MPa) (F6) s přechodem do R5 – pevnost v prostém tlaku velmi nízká (1,5 až 5 MPa).
Objemová hmotnost n = 19.6 kN/m3 •
Efektivní úhel vnitřního tření= 23 o •
Efektivní soudržnost c = 35 kPa •
Poissonovo číslo = 0.30
• průkazná hodnota dle lab. zkoušky ( tř. R6)

Deluviální hlíny

- převážně prachovité, lokálně s výraznější písčitou, příp. jílovitou příměsí, řadíme je do tř. F6 (CI – jíl se střední plasticitou), konzistence je tuhá až měkká.
Objemová hmotnost n = 18.1 kN/m3 •
Efektivní úhel vnitřního tření= 22 o •
Efektivní soudržnost c = 12 kPa •
Poissonovo číslo = 0.40
• průkazná hodnota dle lab. zkoušky
Miocénní sedimenty I (povrchová zóna do hloubky menší než 4 m) - charakteru jílovité a prachovitojílovité hlíny s proměnlivým obsahem písčité frakce vyvinuté ve formě lamin řadíme do tř. F6-F4, ověřená konzistence soudržné frakce je převážně pevná, lokálně na kontaktu s vodou nasycenými písčitými polohami tuhá až měkká.
Objemová hmotnost n = 19.3 kN/m3 •
Efektivní úhel vnitřního tření= 27 o •
Efektivní soudržnost c = 8 kPa •
Poissonovo číslo = 0.40
• průkazná hodnota dle lab. zkoušky

Geotechnická charakteristika hornin

Na základě makroskopického popisu a laboratorních analýz byly jednotlivé horniny vrstevního sledu zatřízeny dle ČSN 73 1001 (Základová půda pod plošnými základy) do následujících tříd, s níže uvedenými průkaznými, příp. směrnými hodnotami fyzikálně - mechanických vlastností:
Glacigenní hlíny - granulometricky jsou převážně prachovité, místy jílovité, s nepravidelnými písčitými laminami, řadíme do tř. F6 (CI – jíl se střední plasticitou).
Objemová hmotnost n = 18,7 kN/m3 •
Efektivní úhel vnitřního tření= 18 o •
Efektivní soudržnost c = 19 kPa •
Poissonovo číslo = 0.40
• průkazná hodnota dle lab. zkoušky