Sedimenty kontinentálního zalednění

– jsou velmi nestejnorodé. Vlastní morény jsou ulehlé a poskytují dobrou základovou půdu, ale při tání ledovce a v jezerech před vystupujícím čelem ledovce vznikaly velmi stlačitelné a málo únosné jílovito-písčité sedimenty. Hlinité nebo jílovito-písčité vložky v jezerních píscích způsobují také obtíže ve výkopech, neboť zadržují vodu, rozbřídají a podmiňují vznik sesuvů. Morény vysokohorských ledovců bývají ulehlé, obsahují i hrubé neopracované balvany a jsou dobrou základovou půdou.

Dejekční kužele bystřin

– obsahují zpravidla hrubozrnný materiál a tvoří dobré základové půdy, někdy však obsahují i bahnité složky, které mohou ve výkopech způsobovat sesuvy svahů.
Terasové písčité štěrky – jsou jednou z nejlepších základových půd a říční terasy byly odedávna vyhledávány pro osídlení. Hladina podzemní vody je v nich zpravidla pokleslá. Určité opatrnosti je třeba, protože mohou obsahovat staré říční meandry vyplněné bahnitými náplavy. Méně pravidelné uložení mají štěrky nejmladší údolní terasy. Bývají v nich rozsáhlé hlinité polohy a štěrky mají nepravidelnou mocnost. Mezi štěrkem a stabilním podkladem se vyskytují polohy hlinitých písků i organické výplně starých předhloubených koryt.

Zeminy čtvrtohorních pokryvů

Mají velmi různé vlastnosti podle jejich geneze.
Eluviální zeminy – mají charakter daný matečnou horninou a způsobem zvětrání. Mohou být i velmi měkké.
Svahové suti – na horských úbočích i několik desítek metrů mocné. Jsou zpravidla neulehlé a vykazují pomalý plíživý pohyb po svahu.
Svahové hlíny – mohou být dobrou i špatnou základovou půdou. Záleží také na jejich úložných poměrech a na podloží. Často brání odtoku vody ze skalního podkladu nebo z dolních teras a pak jsou náchylné k sesouvání. Proto je nutné, aby se vyšetřila úroveň hladiny spodní vody v období zvýšených vodních srážek a tání sněhu.

9)

Neogenní horniny – mají z hlediska zakládání staveb velmi pestré vlastnosti. Miocéní písky bývají velmi ulehlé a tvoří dobrou základovou půdu. Miocéní jíly jsou obávanou půdou, mnohé objekty na nich založené jsou poškozené svahovými pohyby a vykazují velké sednutí. Na povrchu území trpí jíly objemovými změnami. Na jižní Moravě se v nich vyskytují agresivní síranové vody.
Pliocénní sedimenty jsou pestřejší než předchozí jíly obsahující čočkovité polohy prachovitých zemin a jemných středních písků. Proto jíly snadno rozbředají a znemožňují vyhloubení i menších základových jam bez předchozího odvodnění. Písky zpravidla nejsou ulehlé.

Karpatské flyšové pásmo

– souvrství pískovců, jílovců a vápenců, jejichž vrstvy se mnohonásobně střídají. Jsou tektonicky velmi porušené. Flyšové horniny rychle zvětrávají a na svazích vznikají mohutné uloženiny jílovitopísčitých sutí, které jsou náchylné k sesouvání. Stabilita svahů bývá narušena erozí vodních toků a často i zásahem člověka. Na staveništi je třeba sledovat vodní poměry (vodovodů, studní přitékajících, polno-hospodářských drenů).

Devonské horniny

– mají v Čechách i na Moravě většinou vápencový vývoj a krasovými jevy. Pro zástavbu je třeba velmi pečlivě studovat.
5) Spodní karbon – jsou to převážně břidlice, droby, slepence, které poskytují dobrou základovou půdu. Svahy jsou stabilní.
6) Permské horniny – pískovce, arkózy a jílovce poskytují celkem dobré základové půdy. Svahy erozních údolí jsou náchylné k sesouvání zejména tam, kde jsou zvodnělé.
7) Horniny České křídové tabule – souvrství pískovců, pevných písčitých slínů. Pískovce a opuky poskytují celkem dobré základové půdy, ale jílovce a slíny bývají na povrchu měkké a jsou objemově nestálé.

Ordovik

– tvoří převážnou část skalního podkladu Prahy. Mocná souvrství jílovitých břidlic se střídají s polohami písčitými, které jsou vyvinuty jako křemité pískovce a křemence. Je to poměrně pevné souvrství, které odolává sedimentaci a proto vytváří vyvýšeniny.
Svrchní ordovik – začíná vrstvami vinickými, jež jsou vyvinuty jako měkké, černošedé slídnaté břidlice a jsou náchylné k hlubokému zvětrávání. Jsou málo odolné proti denudaci. Téměř nikde nevystupují na povrch. Vrstvy záhořanské jsou pevné, převládají písčité břidlice, střídající se s pískovci a křemenci. Nejmladším souvrstvím jsou pelitické břidlice královédvorské s polohami pevných křemenů kosovských. Ordovické horniny byly při horotvorných pochodech zvrásněny a porušeny podélnými i příčnými zlomy. Dále se projevuje hluboké zvětrání. Podzemní vody, zejména puklinové mají vysoký obsah síranů.

Algonkické sedimenty

– jsou mořského původu a byly rozčleněny do tří sérií.
nejstarší (předsplitová) – tvořená komplexem jílovitých břidlic částečně přeměněných na fylitické břidlice a fylity.
střední série (splitová) – se skládá jednak z slínovitých břidlic a polohami buližníků, jednak z produktů podmořského vulkanismu.
nejmladší (posplitová) – se vyznačuje neklidnou sedimentací s rytmickým střídáním jílovitých, prachových a drobových hornin a slepenců.
Středočeské algolikum poskytuje velmi dobré základové půdy a zpravidla stabilní svahy. V úrovni starých parovin jsou sedimenty zvětralé na hlinito-eluviální hlíny. Zvýšenou pozornost je nutno věnovat podzemním vodám v oblasti střední série, kde břidlice mívají zvýšený obsah pyritu.

Přehled předkvartérních základových půd podle geologické příslušnosti

1) Horniny krystalinika – na parovinách Českého masívu; obávaný jev je hluboké zvětrávání a nepravidelné zvětrávání krystalických břidlic. Hlinitopísčité a slídnaté eluviální zvětraliny jsou velmi stlačitelné. Druhým vážným problémem bývá přítomnost měkkých hladových vod. Krystalické horniny v sousedství mladších pánví bývají omezeny zlomy (někdy bývá styk hornin brněnské vyvřeliny s neogenními slíny morfologicky zostřený).

Protože

různé základové půdy se chovají různě podle svých vlastností a poněvadž tyto vlastnosti jsou dány geologickou povahou horniny, je účelem srovnávat zkušenosti podle geologických podmínek staveniště. Příslušnost hornin na staveništi k určité geologické jednotce by měla už předem u geologa i projektanta vyvolat představu, jak se bude založená stavba chovat, jaké budou potíže při stavbě a jak by měl být zaměřen průzkum. Geologický přístup k základovým půdám má tedy regionální charakter.
Tyto horniny u nás:

Provozní geologický průzkum

konaný během stavby, zejména při výkopu stavení jámy a při jiných vykopávkách na staveništi, pro kontrolu závěrů předběžného geologického výzkumu a pro detailní potřeby stavby.
Podkladem pro geologické přípravné práce je základní geologický výzkum, který se zabývá hlavně soustavným geologickým a hydrogeologickým studiem a mapováním území státu. Výsledkem jsou různé geologické mapy vydávané Ústřední geologickým ústavem. Důkladná znalost geologických poměrů širšího období staveniště je důležitá proto, aby se nestavělo např. na ložiskách nerostných surovin a nezastavovala se infiltrační území důležitých zdrojů podzemní vody.

Geologické přípravné práce, metody průzkumu

Geologické přípravné práce mají různé úkoly a různou povahu, podle toho, ve kterém období určované stavby se konají, jaký význam má projektované dílo, jak složité jsou geologické poměry a jak pokročil základní geologický výzkum v širším okolí studovaného staveniště.
Rozeznáváme:
1) Předběžný výzkum konaný v době, kdy se pracuje na prvních náčrtcích stavby a kdy se hledá vhodné staveniště a připravuje investiční úkol.
2) Podrobný geologický průzkum – úkolem je vyšetřit spolehlivé podklady pro vypracování technického projektu, stavebních rozpočtů, plánů a pracovních postupů na staveništi.

Pokud

jde o orientaci profilů vůči vrstvám skalního podkladu rozeznáváme:
profily příčné vedené kolmo na směr vrstev
profily podélné vedené ve směru vrstev
profily šikmé
Geologické profily se zpravidla sestavují ve stejném měřítku pro výšky i délky, je však třeba znát postupnou genezi jednotlivých vrstev a morfologický vývoj údolí. Kdybychom dobře nechápali geologicko-historický vývoj povrchových vrstev, mohli bychom se dopustit hrubých chyb.

23) Geologické profily

I.G. mapy se sestávají nejméně ze tří listů:
a) mapy inženýrskogeologických poměrů
b) mapa hydrogeologických poměrů
c) mapa dokumentační
Z těchto tří základních listů je možno sestavit různé účelové mapy rajónové (mapy základových poměrů)

Geologické profily slouží k názornější představě o průběhu vrstev a k objasnění geologické stavby studovaného území. Znázorňují zpravidla průběh vrstev a tektonických linií ve svislé rovině. Rozlišujeme:
a) Geologické profily měřené, u nichž je věší část plochy v terénu viditelná (odkryvy, profily kopanými sondami, rýhami, hluboko zaříznutá území řek, výkopové stěny)
b) Geologické profily sestrojované – sestrojujeme z geologických map a na základě dalších informací získaných z vrtů, studní, důlních prací.

Mapy přikryté

– v nich se vyznačují i různé pokryvné útvary.
Starší geologické mapy – byly sestavovány jen podle prohlídky území, podle toho co mohl geolog na povrchu vidět.
Mapy půdních poměrů – obsahují údaje o půdních druzích, horninách předkvartérního. V mapách byla vyznačena hlavně hloubka skalního podkladu páskovou zobrazovací metodou. Bylo využito i odstínů barev.
Inženýrské geologické mapy – vychází z dobré geologické mapy a znázorňují jak horniny předkvartérního podkladu, tak i pokryvy a jejich mocnosti. Vyjadřuje různé geodynamické jevy (sesuvy, erozní tvary, krasové jevy…) a hlavní geologické údaje.

Druhy geologických map

Geologická mapa zobrazuje geologické poměry a stavbu území, jak se jeví na zemském povrchu. Z dobré geologické mapy je možno vyčíst, které horniny vystupují na povrch území, můžeme usuzovat o statigrafických a tektonických poměrech, o výskytu užitkových hornin a nerostů.
Geologické mapy se sestavují z různých hledisek a v různých měřítkách. Rozeznáváme:
Mapy přehledné M 1:100 000, M 1:200 00
Mapy základní M 1:20 000, M 1:50 000
Mapy podrobné M 1:2000, M 1:10 000
Mapy odkryté – při jejich sestavování je kladen důraz na horniny předkvartérního podkladu a nebere se zřetel na pokryvné útvary.

Stručný přehled geologické stavby

ČR je rozdělena na:
Český masív
Karpatskou soustavu
V prvohorách se Český masív (starší) i karpatská soustava (maldší) vyvíjejí současně. Střídají se transgrese a regrese moře. Část starých sedimentů i vyvřelin prodělává regionální metamorfózu. Hercynské a variské vrásnění je poslední vrásnění Českého masívu (v pemokarbonu). Potom už je Český masív souší a jen někdy (v křídě) je pokryt mělkým mořem. Karpatskou soustavu variské vrásnění nestačilo zkonsolidovat. V druhohorách se zde vytváří část geosynklinály ??? , jež koncem křídy v paleogenu podléhá alpskému vrásnění. Morfologicky je karpatská soustava členitá, má ostré vrcholky, je erodovaná. Karpaty podobně jako Alpy jsou mladá horstva.

Mají-li být

podzemní vody využity jako pitné, určují se jejich tzv. vnější znaky (pach, chuť, čirost a průhlednost), fyzikální a fyzikálně chemické vlastnosti (teplota, koncentrace vodíkových iontů, elektrická vodivost, radioaktivita), chemické složení. Sleduje se také bakteriologické a biologické složení.
Vody říční, jezerní i dešťové jsou měkké (vhodné k vaření, praní, mytí a pro průmyslové účely). Mají schopnost rozpouštět minerály a horniny – hladové vody.
Vůči horninám a mnohým stavebninám jsou to vody útočné, nebo-li agresivní.
Agresivní jsou i podzemní vody, které obsahují volný CO2, organické kyseliny, nebo větší množství solí, silných kyselin (chloridů, síranů, dusičnanů, sirovodíků, sirníků)

Složení a vlastnosti podzemních vod

Jak fyzikální, tak chemické vlastnosti vody jsou podmíněny obsahem různých látek a sloučenin ve vodě. Tyto látky jsou buď:
Mechanicky přimíšené organické i neorganické látky ve vodě nerozpuštěné, jsou rozptýlené. Usazením se dají z vody odstranit (oddělit)
Rozpuštěné pevné i plynné látky, které se dostávají do vody z hornin nebo z ovzduší.
Mikroorganismy (zvláštní bakterie) ve vodě rozptýlené.

Vody

proniklé průchozím pásmem propustných hornin se zadržují a vzdouvají na nepropustném podkladě a v propustných horninách vytvářejí nádrž podzemní vody.
Hladina podzemní vody v horninách s průlivovou a puklinovou propustností může být volná nebo napjatá. Na volnou hladinu působí jen atmosférický tlak. Při stlačení volné hladiny nepropustným nadložním krytem, hydrostatickým tlakem, nebo tlakem plynů a par přechází volná hladina v napjatou (tlak je pak větší než atmosférický – artéská voda).

základní typy

Tím jsou dány i základní typy propustnosti horninových celků: propustnost průlinová, puklinová, kavernózní (krasová)

Podle propustnosti rozlišujeme horniny propustné a nepropustné. Při sestupu vody propustnými horninami se vytvářejí pásma podzemní vody (od povrchu):
Podzemní voda v tzv. provzdušněném (průchozím) pásmu tvořená půdní vodou a hlouběji mezilehlou vodou.
Podzemní voda ve zvodněném pásmu, jejíž povrch tvoří hladinu podzemní vody. Vzlínáním v kapilárních průlinách vystupuje voda nad hladinu podzemní vody a vytváří kapilární obrubu (třáseň)